Proč ptáci létají a želvy nejsou tak pomalé?

Napadla vás někdy myšlenka, proč ptáci létají? Létání je pro ptáky tedy nezbytné. Samozřejmě jsou i ptáci, kteří toho ve svém životě příliš nenalétají. Například kuři domácí, ti nepotřebují létat, protože jim člověk zajišťuje potravu i místo, kde mohou přebývat.

 

Jak tedy létají?

Ptáci mají několik adaptací pro let - křídla, peří, lehkou, ale silnou kostru a vysoce účinný dýchací systém. Ptáci se vyvinuli z předků odpovídajících plazům, snad z dinosaurů žijících na stromech a živících se hmyzem. Tento způsob života, lov na stromech, vyvolal vývoj znaků jako jsou velké oči, uchopovací nohy a dlouhý čenich, z něhož se později vyvinul zobák. Mohl také vést k přechodu od studenokrevnosti k teplokrevnosti, výhodné pro živočichy živící se hmyzem, který v chladných podmínkách ztrácí aktivitu a pomalu se pohybuje. Pera se pravděpodobně vyvíjela pro zajištění tepelné izolace, i když bezpochyby již velmi brzy sloužila k letu.

 

Přednosti pro let

Pták má několik tělesných adaptací pro let. Jeho tělo je krátké, silné a kompaktní, s mocnými svaly pro pohyb křídly a silnýma nohama k odstartování letu a změkčení nárazu při přistávání. Pera vytvářejí letovou a dále chrání a tepelně izolují tělo. Ptačí kostra se vyznačuje kombinací pozoruhodné lehkosti a síly, to jsou atributy podstatné pro aktivní let. Pro snížení váhy ptáka jsou mnohé kosti silně zmenšené a jiné navzájem srostlé, takže vytvářejí pevnou konstrukci, která nemusí být vybavena velkými svaly a vazy, aby držely kosti pospolu. Mnohé ptačí kosti jsou také duté a bez morku. Pro kompenzaci za takové odlehčení kostí jsou posíleny v místech namáhání mřížovím vnitřních trámečkových vzpěr, které jim dodávají obzvláštní pevnost.
Do některých kostí zasahují vzdušné vaky, napojené na plíce.

Jak funguje létání?
Ptačí křídlo je anatomický duplikát lidské paže, přestože ptáci mají jen tři prsty a některé z ručních kostí srostlé, aby se zvýšila celková nepoddajnost struktury. Podobně loketní a zápěstní klouby křídelních kostí jsou ve svislé rovině neohebné. Letící pták proto drží křídla přímo do stran a pohybuje (mává) jimi jen v lopatkovém kloubu, tím je zajištěna pevnost, zabraňuje se zbytečným pohybům a šetří energií. Mohutné létací svaly nasedají na mohutný hřeben hrudní kosti, který z ní v pravém úhlu vystupuje. Ptáci se při orientaci opírají především o zrak a pak o sluch. Mnohé ptačí druhy, zvláště sovy a dravci, mají zrak mimořádně ostrý. Vzhledem k svému životnímu stylu, častému rychlému létání ve vzduchu, ptáci jen vzácně používají čich (a v některých případech ho nepoužívají nikdy).

 

Želvy nejsou tak pomalé

Teď se vám pokusím vyvrátit všeobecně rozšířený názor, že želvy jsou pomalé a nudné zvířata. Svým zjevem tak poněkud vypadají. Bytelný krunýř a krátké nožky připomínají obrněný tank.

 

Viděli jste želvu v akci?

Zkuste se ale zeptat lidí, co želvu vlastní, jaký na to mají názor. Osobně neznám vytrvalejší zvíře než je želva. Nejenom že dokážou běhat, ale bravurně šplhají a jsou mistři ve zdolávání překážek. Pozorovat vypuštěnou želvu ať už doma nebo na zahradě je zážitek. Většina želv doslova vyhledává věci, které by mohly přelézt, podlézt nebo nějak jinak překonat. Nejednou nám naše želvičky přelezly bytelné cihly, ohraničující jejich výběh, a vydaly se do světa.

 

Jak porozumět želvám?

Želví řeč není nijak složitá, stačí se jim jen snažit porozumět. Hlad dávají najevo lehkým okusováním rukou. Když je jim zima, snaží se dostat k nejbližšímu zdroji - vyhřívací lampu. Naopak chtějí - li ven, co nejhlučněji narážejí krunýři do skla terária. Svůj nesouhlas s čímkoli dávají najevo kopáním, zasunutím do krunýře nebo dokonce zasyčením.Při stříhání přerostlých drápků jsou to hotoví usyčení andílci.

 

Příběh o želvě, která začala závodit

Za devíti vrchy a devíti řekami a devíti údolími žila želva, která se jmenovala Alžběta Tvrdá. Žila si spokojeně na břehu moře, procházela se pomaloučku po písku nebo se koupala ve slané vodě, znala se snad se všemi želvami, které bydlely, co bys kamenem dohodil a želvím krokem došel. Neměla jiné zájmy než se najíst a vyspat a bloumat po písčitém pobřeží a občas si zaplavat v moři. Až jednou!


Někdo z těch dvounohých tvorů, kteří si také chodili zaplavat v mořských vlnách, zapomněl na pláži noviny. Ležely tam pocákané přílivem, poslední stránkou vzhůru a vypadaly opuštěně. Na té poslední stránce byly zprávy ze sportu.
Želva došla pomalu a rozvážně k novinám, nasadila si brýle a četla. Vlastně nečetla, ale slabikovala, protože moc číst neuměla. Přesto zjistila, že ti dvounozí tvorové, které vždycky zpovzdálí okukovala, hrají fotbal a volejbal a tenis a ping pong. Co to je za podivná slova? Přemýšlela želva. A proč my želvy taky nefotbalujeme, nevolejbalujeme, netenisujeme a nepingpongujeme? Nakonec se doslabikovala ke zprávě, že ti dvounozí lidé pořádají i závody v běhu.


No tohle! vykřikla želva. Podívejme se na to! Jak to, že my želvy neběháme a nezávodíme? Cožpak jsme něco míň než oni? Naopak, máme o dvě nohy víc!
A hned začala cvičit. Běhala ráno, běhala dopoledne, běhala v poledne, běhala odpoledne, běhala večer. Napřed jí to, pravda, moc nešlo, neboť želvy jsou stvoření spíše pomalejší, ale po několika týdnech se značně zdokonalila a běhala docela slušně.
Když pak viděla, že její výkony jsou lepší a lepší, vyzvala ostatní želvy k závodu v běhu.
Želvy se smály, až se za krunýře popadaly, a pokřikovaly na Alžbětu Tvrdou:
Kdo to kdy viděl, aby želvy běhaly?


Ale našlo se několik želv, které se k závodění přihlásily. Byly to většinou mladé a nerozumné želvy, které by se pro legraci zajímaly třebas i o skok o tyči.
Alžběta vyměřila dráhu, určila start a cíl, jeden želví pradědeček, který nikdy nezkazil žádnou zábavu, se nabídl, že dá povel ke startu a že bude dělat rozhodčího, a tak závod začal.
Želvy běžely ze všech sil. Jenom dvě nejmladší želvy se uprostřed běhu začaly hihňat a tolik se hihňaly, až se musely zastavit, aby se vyhihňaly, takže zůstaly pozadu.
Alžběta Tvrdá záhy získala značný náskok a doběhla do cíle dřív, než se další želvy dobelhaly sotva do poloviny závodní dráhy.


Byla z toho veliká sláva a i staré želvy si mezi sebou povídaly: Ono na tom něco je, drahá paní želvo. Proč bychom my želvy nemohly být tak rychlé jako lidé? Nebo jako zajíci? Nebo jako klokani?
Ale s tím se spokojily, protože byly pohodlné. A líné. Pouze Alžběta běhala dál ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne i večer, nepolevila a za nějaký čas běhala na želvu až neuvěřitelně rychle.
Věděla, že poblíž pláže se každý den popásá šedivý oslík. Měl dlouhé uši a narůžovělou tlamičku. Želva se dlouho rozhodovala, ale nakonec za oslíkem zašla.
Poslyš, osle, oslovila ho, nechtěl by sis se mnou dát závod v běhu?
Osel se rozkýchal, jak ho ten návrh rozveselil:
S tebou? Kdykoli budeš chtít. Nad tebou vyhraji, i kdybych měl jít po dvou. I kdybych měl závodit na chůdách!


Alžběta tedy přivolala želvího pradědečka, který nikdy nezkazil žádnou zábavu, aby dal opět povel ke startu a dělal rozhodčího, vyměřila dráhu a řekla:
Osle, dáme se do toho!
Kolem závodiště se zatím shromáždily všechny želvy z okolí a přišlo i pár oslů, kteří se nechali slyšet, jaká to bude švanda, až se želva bude ploužit v prachu za jejich kamarádem.
Želva a osel se připravili na startovní čáře, aby na výzvu želvího pradědečka vyrazili.
Pozor, teď! vykřikl pradědeček ááá
A můžete mi prozradit, jak závod dopadl?

 

O tom zas někdy příště?